Bydlení je vzácnost

Jsme lidi. A tak nebydlíme jenom tak někde. Když už bydlíme, pak většinou někde v domě nebo bytě. Logicky, jelikož tohle je to, co se u nás považuje za normální bydlení a normálně bydlet musíme, aby nás ostatní lidi brali jako sobě rovné. Kdo nebydlí, ten má smůlu a nemá ani pohodlí, ani společenskou prestiž.

Nikdo normální teda nemůže nebydlet. A kvůli tomu je vlastně asi to nádherné a zároveň i proklaté bydlení tak drahé. Lidi ho nemůžou jen tak odmítnout, když je nad jejich finanční možnosti, a čekat, než developeři zlevní. A ti vyhnali ceny neskutečně vysoko. Tak vysoko, že už si spousta z nás jen tak nějaký dům a byt nekoupí. A tak se zadlužujeme a zadlužujeme a prodejci inkasují a inkasují.

Lidi u nás teda mají svoje domy a byty. A spolu s nimi často mají i milionové dluhy, které je zatěžují na dlouhé desítky let života. A někdy se takové dluhy ani nepodaří splatit, bohužel. Ale stejně takové velké peníze obětujeme, jen aby bylo na dům nebo na byt. Aby bylo kde žít, kde vychovávat děti a kde třeba taky jednou umřít.

Ale co ti, co nikde nebydlí? Ty může těšit opravdu jenom to, že je to nic nestojí. Ale zkuste si to, být bez střechy nad hlavou. Nic jiného tu těm bezdomovcům závidět nemůžeme. A ani nezávidíme. A společnost jim jejich osud taky nezávidí, a tak jim někdy i pomáhá. Někomu se sežene ubytovna, někdo aspoň v zimě přespí někdy v Charitě.

Ale pořád je tu dost těch, co nemají vůbec kam jít. Potkáváme je na nádražích, na ulicích, na kanálech a loukách, kde se prostě dá, odkud je nevyženou. Nebo aspoň chvíli nevyženou. A to jim musí stačit, aby se aspoň ohřáli.

Všichni, kdo měli s bezdomovci tu čest, potvrdí, že to většinou není nic příjemného, někoho takového potkat tváří v tvář. A že se těmhle lidem radši vyhneme. Jsou nám přece na obtíž. I když za to někdy nemůžou. Domy a byty jsou zkrátka drahé a tihle si je prostě zajistit nedokázali nebo o ně přišli. A jsou důkazem toho, jak je důležité nějaký dům nebo byt mít.